Jak jsem dospěla

6. června 2017 v 12:30 | Lore |  Deník


Myslím, že na květen 2017 nikdy nezapomenu. Kdo by taky zapomněl na měsíc, kdy seděl neustále v knížkách, odpíral si radosti běžného života, protože by se pak nestihl naučit, četl si Přiznání maturantů o tom, jak to kdo umí či neumí, kdo to dal a kdo ne, po nocích plakal a ve dne se držel při životě kávou (s tunou cukru). To pro mě skončilo 23.5. konečnou ústní zkouškou z angličtiny, češtiny, chemie a biologie. Výsledek bych okomentovala asi tak: Prošla jsem. A když se na to zpětně dívám, nechápu, že jsem prošla s docela příjemným skóre. A státně angličtina i čeština za jedna, tak co. Když tam tak čekáte a posloucháte spolužáky, co si tahají za otázky a jak na ně odpovídají, tak je maturita jen o tom nebýt tupoun a mít štěstí na otázku.

(z biologie jsem si vybrala svého nepřítele - krytosemenné rostliny, ale paní profesorka je skvělá a nechala mě projít s dobrou)


Takže kapitola života s názvem "střední škola" je úspěšně za mnou. Co jsem od toho před 4 lety očekávala? (listuju archivem blogu)

8.9. 2013 - První týden školy je za námi a já už toho mám plné zuby. [toho si ještě zažiješ, děvče] Ne fakt, pokud jsem někdy řekla/napsala, nebo si myslela, že se těším na střední, sakramensky jsem se mýlila... Mám z těch lidí strach. Ze všech! Z profesorů, z vrátnice [paní recepční, ty burane!], ze sektretářky, z ředitele (jen trochu, zdá se sympatisch:)) a hlavně ze starších mám rešpekt:O. [přitom to byli všichni hlupáci - jako my] Spolužáci ani ne. Řekla bych, že lepší třídu bych si zatím nemohla vybrat - zatím. [tušila jsi správně, ZATÍM] A nemohla bych si vybrat lepší "spolubydlačky" na adapťáku:) Renča, Terka a Mery.
Jak už jsem načala, adapťák celkem v poho, všichni jsme se poznali, všichni jsou takoví hodní, až je to nepříjemné:D
Sice pár slečen je mi moc nesympatických, ale myslím, že je to můj problém a ve skutečnosti to nejsou žádné fúrie:) [Kájo, na tebe jsem si celkem zvykla]

19.9. 2013 - Ach, pár školních dní za námi a hodně moc před námi:(.
Vstávám v 6:30 [ve čtvrťáku 6.45, vynechala jsem snídaně], Přijíždím 15:20 a chodím spát v 23:00 [to jsem posunula o pár hodinek dál, nevím, jestli jsem začala chodit tak pozdě spát až když jsem poznala Honzu, nebo už když se ze mě stala vášnivá spisovatelka a čtenářka, uvidíme]. Proč? Protože jsem unavená a nechce se mi vstávat, protože končíme až v 15:00, krom pátku a chodím spát tak pozdě, protože si před spaním čtu Fifty Shades of Grey.


17.1. 2014 - Chci odletět do země, kde se lidé rodí už s vědomostmi a nemusí se je učit!
Slibuju, že si příští pololetí vylepším [vows are spoken to be broken], jelikož už jsem se do toho jaksi dostala a už mi nedělá problém si na chvilku k tomu sednout a procvičovat si něco:). [a vydrželo mi to jen pár dní, hehe] Ale němčina mě zabije, ty slovíčka, členy se pletou, výslovnost. -_- [němčina rules the world, to jsi ještě neviděla, co je latina za svinstvo]

1.1. 2016 - Rok 2016 bude nabitý [co jsem to měla za plány?], bude mi 18, měla bych udělat autoškolu (do 7 pokusů to musím dát) [dala jsem ji na 2. pokus, podle Jamese Maye to nejlepší udělají až napodruhé], měla bych přečíst povinnou četbu, začít se učit k maturitě [to přišlo až v roce 2017], možná mě potkají nějaké nepříjemné záležitosti i pasivně, bohužel už s tím musím počítat. Ale co, třeba přijde nějaká bomba ve formě prince Kaspiana [toho jsem neviděla ani nepamatuju] /Charminga [to srdíčko zaplesá]/toho, pro kterého ještě nemám jméno [ten mě sere pokaždé, co ho vidím] na bílém koni :D v minulém roce jsem neměla moc depek, snad ani v tomto nebudou [lol, to přijde]. I když tento článek dopisuju v 0:29 a už mám natvářích zaschlé první nepříjemné slzy v tomto roce. Jak na Nový rok tak po celý rok? Shit. [jo, ten rok byl na hovno]

Asi tolik k mému slavnému životu během střední školy.
Budu na něj vzpomínat s úsměvem? Nejspíše ano. Mohl být lepší, ale já nejsem člověk, který by měl mít vysoké nároky ta tyhle věci, protože by měl být rád, že byl vůbec schopen každé ráno vstát a nastoupit do tramvaje. To i v ten soudný den.

Tak tu dneska jsem s ofiko papírem, že mám nějaké vzdělání (ačkoliv se cítím úplně dutě, v praxi jsem nejspíš asi úplně nepoužitelná), i když jen ze všeobecného gymplu. Odnesla jsem si však nejen to, poznala jsem nemalé množství zajímavých lidí, z toho několik těch milých (třeba naše zlatá třídní Gajdy), nebo pošahaných (pan profesor z češtiny, jmenovat už ho nebudu, určitě se rád sám googluje), nebo těch, co jsou kombinací obojího, ze kterých se stali mí přátelé. Čau Lucie :P

(fotečka s ďáblem, fotečka s andílkem)

Zakončili jsme to "Maturitním plesem", strašně divnou událostí. Nejdříve jsme si posedali s přáteli - Lucií, Renčou, Mirkem, Míšou a Luboškem, což mi naprosto vyhovovalo, to jsou lidi co jsou na stejné vlně. Pak přišla další část ve větším sále, kde mi zrovna příjemně nebylo, byla jsem usazená úplně někde jinde, začalo se projevovat moje introvertní já, cítila jsem se ztracená, osamocená, nepříjemně, možná jsem i ty ostatní lidi trochu nesnášela. Naštěstí přátelé se nezapřou a vysvobodí chudinku Michalku ( - to jméno vypadá debilně). Tak jsme si během večera pěkně zatancovali, dokonce i ve dvou s klukama, že jo. A to bez alkoholu! Sice jsem měla v plánu se trochu rozjet, ale asi když přijde na věc, jsem trochu milius, neměla jsem chuť vůbec na nic, spíš se na chvilku pobavit a zdrhnout domů. Lucie, díky za 7UP, ale nemuselo být, mohla jsem trošku zhodit. Takže nakonec všechno fajn. Teď už jen přijímačky, najít si brigádu a lékařku (nějak zdrhám před povinnostmi). Doufám, že vám se také vede/povede dobře:)

(král Miroslav je pařmen)

.........



A ačkoliv je tento článek věnovaný především mně a škole, chci tady zmínit jednu smutnou událost, která se se mnou táhla poslední půlrok, tento blog slouží především jako deník a neměla bych něco takového vynechat, protože se to také stalo. O mé babičce už jsem se asi kdysi zmiňovala. Byli jsme si s ní strašně blízcí a navštěvovali jsme se každou sobotu. Vánoce minulého roku se nám zdála nějaká divná - jako po mozkové mrtvici. Po návštěvě nemocnice se ale zjistilo, že skutečnost je mnohem horší, za maskou unavené ženy se schovával zhoubný nádor na mozku. Neuplynulo ani půl roku od diagnózy, naši už museli zařizovat pohřeb. Nechci už vzpomínat, co se během těch pěti měsíců událo, chci si pamatovat, co jsme krásného zažívali předtím, když ještě vesele probíhala po zahrádce, zajímala se, jak se máme, jezdili jsme na výlety, vařili dobroty. Všechno skončilo v jejích 63 letech.
Zprvu jsem se zdála být vyrovnaná, během těch pěti měsíců se nám naděje na přežití vytrácela před očima, ale teď, čím víc čas plyne, tím víc na ni myslím a přes tu mou slavnou emočně nepropustnou vrstvu si uvědomuji, o koho jsem přišla.

Snad bude druhá polovina roku veselejší :)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Medvěd Medvěd | Web | 23. června 2017 v 7:42 | Reagovat

Jedna kapitola končí a druhá začíná. Za pár let budeš vzpomínat jak jsi ukončila výšku a nebo jak jsi byla první rok v práci a podobně. Život je plný milníků. Navíc, člověk nikdy nedospěje :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama