Duben 2018

Přicházení o naděje, iluze a všechno

12. dubna 2018 v 21:33 | Lore |  Deník
apadlo mě psát články takhle, aby to nebylo na očích, hehehe.
A mně se tak líbí Jan Hartl za mlada. Jakože na aktuální verzi jsem moc mladá, ale za tu starou bych si rvala pysky hehe.
No a Zdenička..


Musím říct, že Spotify je dobrá appka. A Oasis je (byla) skvělá skupina. Opravdu oceňuji, že se mi mezi Champagne Supernova a Live Forever nevměstná nějaká shit songa od Drake(a). A taky žádné "toto video nelze přehrát". Pěkně v poklidečku si můžu při pochmurné náladičce poslouchat "nový" britpop, číst Army Bullshit a u toho přemýšlet, jak mě všechno sere, jak mě všichni serou, atd. Doufám, že tohle jsem nepsala už při minulém záznamu na blogu. A jestli jo, tak jsem asi měla zase krámy, jako je mám teď. Poslední dobou jsem díky tomu čím dál víc emočně vypjatá. Chce se mi plakat jak pomyslím nebo dokonce vidím, co se s mým tělem děje, pláču kvůli naprostým kravinám (třeba když jsem v bordelu nemohla najít svoje jediný slušný boty a rozplakala se, protože prostě nemám v životě pořádek), pláču když stojím na poli, pláču když ležím v posteli a nemůžu usnout. Jestli budu někdy těhotná, tak to bude teprve peklo. Pro mě i pro ostatní.

Ale já myslím, že rozpad nějaké tkáně za všechno nemůže. Mám pocit, že se ze mě stává nafrněná závistivá žárlivá mrcha. A při tom pomyšlení je mi zas do pláče. Okej, možná závistivá nebudu, ale prostě mě to otravuje jak se stále někomu daří a mně nic. A to nejsem hnusná, myslím, že je to přirozené. Se spolubydlící se nechci bavit, protože nechci navazovat nové přátelství, i kdybych ho možná potřebovala, protože ty další se .. rozpadají? Asi jsem moc izolovaná od společnosti. Zažívám záchvaty, kdy bych své friendy nejraději umačkala a kafíčkovala s nima do rána, jindy hledám cestu, jak se vymluvit z toho, že jim neodepisuji, aby se neurazili. Pokud zvládnu přijímačky (a to se taky neví jistě), přijdu opět mezi nový kolektiv (ten z chemičky mi bude kurevsky chybět, nejlepší třída, co jsem měla.. asi proto, že jsme neměli dostatek času si začít jít na nervy.. ale skoro po roce říkám, že to jsou skvělí lidi), kde budu možná nejstarší, nebo tak o rok starší než většina.. třeba se mezi nimi budu cítit dobře.. nebo to budou samí kripli :)

Nejhorší k tomu je, že jsem se znelíbila sama sobě. Byla jsem spokojená. Ale teď.. Tou ofinou jsem to fakt posrala.. Jak se koukám na staré fotky, kde jsem byla ještě bez ofiny, nebo jsem dokonce neměla obarvené vlasy, říkám si, jaká jsem to byla šťabajzna. Nejhorší, že ta ofina vypadá hůř a hůř. Zkrátila jsem to, abych to měla do jedné rovinky - ok měla jsem to tak centimetr nad obočím. Pak jsem to nechala tak dva týdny růst. A pak jsem vzala nůžky a prostříhala to, protože se mi ty konce zdály moc rovné. Mám to jak kokot, chci to odát pryč, nemůžu najít cestu, jak si tu ofinu zamilovat. Nejsem to já. I když občas to vypadá dobře.. ale to při štěstí tak jedenkrát za týden. Tak si začínám pohrávat s myšlenkou, že bych šla na krátký střih. aby to bylo všechno ve stejné délce, ale zase by se mi všichni smáli, že vypadám jak brambor. A to se mi už smějou.

Jediný, kdo mi teď dělá radost, je (když nepočítám ségru, se kterou se o víkendu vyblbnu) Lubošek. To je tak skvělý kluk. Z minulé školy jsou on a Lucie jediní, s kterými ráda pokecám, kteří nejsou špatným způsobem zkažení a je s nima bžunda. Neměla bych se o Lubošovi moc rozplývat, abych to neposrala, ale kdyby byl tak o 40 cm nižší a měl o trochu kudrnatější vlasy, byl by to andílek. Doufám, že se spolu budeme bavit ještě dlouho. Vždycky mě povzbudí, jak mi v pondělí napíše, jestli s ním nechci do obchodu, nebo to pro změnu udělá ve středu když se ráno chystám do sprchy a musím ho odmítnout :D, abychom prokecali cestu tam, nákupy a cestu zpátky. Vždycky se dozvím, co nového pan Miska a Miroslav, jaké bylinky si musí koupit a nezapomene se zeptat, jak se má Lucka. To mi trošičku leze na nervíky, ne kvůli němu, ale kvůli Lucce, protože na něj pěkně sere. A mě to taky sere. Ještě jsem kamarádovi nedohodila kámošku no.. a ani se mi to nepovede. Nemám nezadanou kámošku. Takže bych mohla nabídnout maximálně sebe... ale kdo by mě chtěl :D ani já už se nechci.

Akorát dneska se mi trošku zlepšilo mínění o své postavě, když jsem se viděla ve školačkovských šatech v zrcadle, když jsem si zkoušela nový jarní kabátek a nebo když jsem si prohlížela svoje krátké nohy v botách na podpatku. Tehdy jsem si řekla, že bych měla vyhodit tenisky a začít nosit pouze lodičky, pokud nechci vypadat jak macatý chodící trpaslík. Škoda, že neměli velikost 37. Jop, 38 je mi asi už velká co se lodiček týče, jak jsem zjistila.

Netuším, jak dlouho jsem tohle psala, doufám, že je to delší než Lenin článek o prostituci (haha). Teď se vrátím k Army Bullshit a k seksy Harrymu Stylesovi a polo erotickým prožitkům na vojenské půdě. I když už jsem tak v půlce, tak mi ta romantika přijde strašně cringe. Všechno mi přijde cringe. I já, jak se chovám.. Bleee. Bych se na to všechno vysrala ty vole. Ale už to fakt chci dočíst. Prý to má mít nějaký zvrat, tak snad se z toho objímání v postýlce stane nějaký genk benk. Jep, zase se cítím trapně. Ne, ne za ten genk benk. Proč já si to vlastně trpím tohle.